Купить Биологические Индикаторы Для Стерилизации Этилен Оксидом

editovat zdroj]

Během svého života Wolfe viděl publikovanou jen polovinu svých prací. Byl první americký autor, který zanechal po sobě svá dvě kompletní nepublikovaná díla. Tyto dva romány The Web and The Rock a You Can't Go Home Again byly zveřejněny posmrtně Perkinsem. Harper and Row navíc vydal původní román October Fair, v úpravě Edwarda Aswela. O Lost, originál Look Homeward, Angel, byl rekonstruován Francisem Scottem Fitzgeraldem a M. Bruccolim a publikován v roce při příležitosti stého výročí narození autora. Bruccoli řekl, že Perkins byl talentovaný editor a publikování kompletního románu neznačí nic jiného než restaurování díla podle literárního kánonu. Prapůvodní rukopis The October Fair se ztratil, proto nemohl být rekonstruován a čtenáři tak původní podobu před zásahy editorů nikdy nepoznali.

Kritické přijetí[editovat editovat zdroj]

Thomas Wolfe se narodil v Asheville v Severní Karolíně jako nejmladší z osmi dětí otce Williama Olivera Wolfa (–) a Julie Elizabeth Westallové (–). Jen šest z dětí se dožilo dospělosti. Wolfovi bydleli na 92 Woodfin Street, kde se narodil i Tom. Jeho otec byl neúspěšný kameník, který rozjel byznys s náhrobky. Jeho matka pronajímala pokoj a pracovala s nemovitostmi. V roce otevřela ubytovnu v St. Louis „Pro Světový mír”. Zatímco rodina byla v St. Louis, dvanáctiletý Thomasův bratr Grover zemřel na tyfus. V roce Julia Wolfová koupila dům nazvaný „Old Kentucky Home” nedaleko 48 Spruce Street v Asheville. Vybudovala v něm penzion a bydlela v něm spolu s Thomasem, zatímco zbytek rodiny zůstal bydlet ve Woodfin Street. Wolfe žil ve Spruce Street, dokud neodešel na univerzitu v roce (v domě je nyní jeho památník). Wolfe si byl blízký s bratrem Benem, který ovšem zemřel rovněž brzy (jako 26letý) – tuto událost zaznamenal Thomas ve svém románu K domovu pohleď, anděli. Julia Wolfeová koupila a prodala později mnoho domů a nakonec se stala úspěšnou obchodnicí s nemovitostmi.

Wolfe začal se studiem na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill, když mu bylo 15 let. Byl členem Dialectical Society a studentského bratrstva Pí Kappa Fí. Jako první literární cíl si určil být dramatikem – na podzim roku se zapsal do kurzu psaní her. Jeho jednoaktovka Návrat Bucka Gavina (The Return of Buck Gavin), byla předvedena nově vytvořeným souborem Carolina Playmakers, pak i spolužáky, s Wolfem v hlavní roli. Editoval na univerzitě studentské noviny The Daily Tar Heel a vyhrál The Worth Prize for Philosophy za esej s titulem Krize v průmyslu (The Crisis in Industry). Jiná jeho hra Třetí noc (The Third Night) byla inscenována v prosinci Wolfe byl uveden do univerzitního čestného klubu Golden Fleece honor society (Ctihodný spolek zlatého rouna).

Promoval s akademickým titulem bakaláře svobodných umění v červnu V září téhož roku nastoupil na Graduate School for Arts and Sciences na Harvardově univerzitě, kde studoval psaní her pod vedením George Pierce Bakera. Dvě verze Wolfovy hry Hory (The Mountains) byly předvedeny skupinou Baker's 47 v roce

V roce Wolfe získal magisterský titul z Harvardu. Jeho otec v červnu toho roku zemřel v Asheville. Tato událost silně ovlivnila jeho tvorbu. Wolfe pokračoval ve studiu další rok se skupinou Baker's 47 Workshop, která inscenovala jeho hru s deseti akty Vítejte v našem městě (Welcome to Our City) v květnu

V listopadu se Wolfe přestěhoval do New Yorku. Usiloval o inscenaci svých her na Broadwayi. V únoru začal učit angličtinu jako suplující učitel na New York University (NYU), v čemž pokračoval následujících sedm let.

Umělecká kariéra[editovat

Radnice Prahy 10 sídlí ve Strašnicích ve Vinohradské ulici. Foto: archiv

Centrum bude občanům Prahy 10 asistovat při hledání a získávání pomoci od městské části, kraje či státu. Nabídne také kontakty na sociální pracovníky, zaměstnance bytového odboru, úřadu práce nebo občanskoprávní poradny. Klienti se v případě potřeby dozví, kde vyhledat právní pomoc nebo další služby, například finanční poradenství zaměřené na prevenci proti zadlužení.

„Sociální systém je složitý, chceme lidem usnadnit orientaci a pomoci jim řešit situaci, kvůli které se na úřad obrátili. Může to být jednoduché předání kontaktu či nasměrování na sociálního pracovníka, ale někdy je potřeba hodně empatie a také více času, než zjistíme, jakou pomoc návštěvník centra potřebuje. Například, když se na nás obrátí tatínek dvou dětí, jemuž náhle zemřela žena, a on si neví rady, co dál,“ řekl David Kašpar (STAN), místostarosta Prahy 10 pro sociální oblast a rodinnou politiku.

V posledních několika měsících fungovalo centrum ve zkušebním režimu a už během této krátké doby se podle Kašpara ukázalo, jak jsou jím nabízené služby potřebné. Na pracovnici centra se obrátilo několik desítek lidí, ať už osobně, emailem nebo telefonicky. Hledali pomoc při orientaci v systému sociálních a návazných služeb nebo nevěděli, kam se obrátit a jaké jsou možnosti řešení složité osobní, rodinné či bytové situace.

„Pilotní provoz Sociálního centra potvrdil potřebu takového kontaktního místa, které bude fungovat jako rozcestník a spolehlivý kompas při hledání adresné pomoci pro danou životní situaci,” dodal starosta Prahy 10 Martin Valovič (ODS). 

Nejčastěji se na centrum obraceli lidé mezi třiceti a šedesáti lety osobně. Přes 85 procent z nich mělo trvalé bydliště na Praze 10, a z velké většiny zatím nespolupracovali ani se sociálním pracovníkem, ani s žádnou pomáhající organizací. Hledali informace o sociálních službách (35 procent), bytové problematice (24 procent), zdravotních službách (19 procent) či informace o sociálních dávkách (14 procent).

Dlouhodobým cílem je služby centra dále rozvíjet, tak aby zde každý, kdo se na něj obrátí, našel pomoc. Z toho důvodu si pracovníci centra povedou anonymizované statistiky o poskytnutých službách. Tyto záznamy poslouží pouze k vyhodnocení a případné úpravě poskytovaných služeb.

Sociální poradenské centrum
Úřad městské části Praha 10, Vinohradská /
Pondělí a středa – I –
Tel.:   
Email: SZP@PRAHACZ

editovat zdroj]

Po zveřejnění románu K domovu pohleď, anděle! ho většina recenzentů chválila, včetně Johna Chamberlaina, Carla Van Dorena a Stringfellow Barra. Margaret Wallaceová napsala v The New York Times Book Review, že Wolfe vytvořil tak zajímavý a silný příběh o nudném provinčním místě, jaký nebyl dosud vytvořen. Scribner's magazine srovnával Wolfeho s Waltem Whitmanem, což později činili i jiní literární badatelé.

Když byl publikován tento román v Spojeném království v červenci , měl podobně příznivé kritiky. Richard Aldington napsal, že "román je výtvorem velké vitality, je akční a prostoupený láskou k životu."

Sinclair Lewis ve své řeči při přijetí Nobelovy ceny v roce Wolfeho zmínil a prohlásil, že „měl šanci stát se největším americkým spisovatelem Skutečně nevím, proč se nestal jedním z největších na světě.”

Po vydání druhého románu "Of Time and the River" (O času a řece), někteří kritici již nacházeli nedostatky. Clifton Fadiman napsal v The New Yorkeru, že si není jistý, co bylo knihou myšleno, a že celá desetiletí nebyla v americké literatuře tak upovídaná kniha. Malcolm Cowley z The New Republic mínil, že kniha by mohla být dvakrát tak dobrá, pokud by byla o polovinu kratší. Nicméně označil Wolfeho za jediného současného spisovatele, který mohl být zmiňovaný jedním dechem s Dickensem a Dostojevským. Robert Penn Warren mínil, že jsou v díle některé brilantní fragmenty.

Vliv díla[editovat

Cesta za větším bytem: vybydlený pokoj schizofrenika, byt sběratele nebo spolubydlící v ceně

Foto: Pexels

Jistě mi mnozí dáte za pravdu, že pokud nejste přinejmenším milionáři (v současnosti spíše miliardáři), hledání nového bydlení není procházka růžovou zahradou. Podělím se s vámi o vlastní zkušenosti, které však vydají nejméně na dva texty.

Článek

V našem malém panelákovém bytě o původní dispozici 1+1 se nám žilo krásně. Byt na klidném místě pražského sídliště s bezvadnou občanskou vybaveností, v udržovaném paneláku se schopným vedením družstva a fajn sousedy, k tomu vlastnoručně upravený, útulný, světlý a s pěkným výhledem do volného prostranství na zeleň. Přátelské prostředí naší domoviny, s množstvím vyžití pro děti a přírodou na dosah, nás zkrátka nutilo lokalitu a nejlépe také adresu zachovat.

Dokonalému bytu chyběly jen metry navíc

Bývali bychom na bydlení nic neměnili, jen kdybychom měli o jednu či dvě místnosti navíc. Rozměry bytu totiž přinášely omezené možnosti. Syn měl z jídelního koutu vytvořen malý pokojík (díky za něj). Na ten navazovala malá kuchyně. Samostatný pokoj pak plnil funkci obytné místnosti, ložnice, jídelny a pracovny současně. Tady žádné kouzlení, ani v podobě rekonstrukce, nebylo reálné. Metry čtvereční zkrátka nenafoukneme. Přišlo rozhodnutí. Byt, k němuž jsem se citově upoutala, za jehož získání jsem vděčna štěstěně, a který mně a mému synovi poskytl domov, zázemí, jistotu a startovní čáru pro náš nový život, jsme se rozhodli prodat.

Foto: Poetessa

V tu dobu jsme v něm žili již jedenáctým rokem. Syn dorostl do studentských let a už sedm let jsme bydleli také společně s mým partnerem, s nímž jsme se aktuálně snažili o miminko. Tedy vyhlídka většího bytu nebyla jen vykonstruovanou rozpínavostí, ale pohledem do praktického života v blízké budoucnosti.

Avšak mohu ve svém vyprávění předeslat, že člověk sice míní, ale život mění. Růžový obrázek o větším bydlení a větší rodině odsunuly nejen neúspěchy v hledání bytu, ale i strastiplné snahy o miminko, s nimiž jsem se svěřila ve svém dřívějším vyprávění.

První prohlídka bytu a hned perla

Když šetřivý pár s omezeným finančním obnosem hledá větší bydlení, není to jen tak. Ve vedlejší ulici se objevil byt za slušnou cenu, která do našeho finančního plánu zapadala víc než skvěle. Domluvili jsme si prohlídku a setkali se s makléřkou. Ta nás zavedla do třípokojového bytu se samostatnou kuchyní. Jeho původní stav nám pro záměr následné rekonstrukce vyhovoval. V bytě nás makléřka provedla a vše, s výjimkou jedné místnosti, ukázala. Uzavřený pokoj zůstal nadále zavřeným, neboť jej obývala stará paní, maminka majitele bytu, která nechtěla být rušena. Tak tady byl kámen úrazu! Nízká cena bytu se v tomto kontextu jevila jako špatná investice do našeho nového domova. Byt byl totiž zatížen o věcné břemeno doživotního užívání bytu. Okamžitě mi naskočila asociace s dějem českého filmařského dílka Na samotě u lesa.

Samozřejmě jsme netoužili zakoupit byt se spolubydlící, čekat na její odchod a trpět podivným soužitím. A to ani za velmi výhodných finančních podmínek. Pochybuji, že se takový byt, se záměrem jeho obývání, může prodat. Domnívám se, že po něčem takovém sáhnou leda spekulanti s dostatkem finančních zdrojů, dostatkem času a silnou náturou.

Ponaučení přišlo okamžitě. V případě koupě nemovitosti je nezbytně nutné nahlédnout do katastru nemovitostí a ujistit se tak, zda není omezeno její vlastnické právo například věcným břemenem, zákazem zcizení a zatížení, podzástavním nebo zástavním smluvním či nesmluvním právem.

Prohlídky a stále jsme nenašli, co jsme hledali

Pro srovnání, zkušenosti i inspiraci jsme zavítali také na další prohlídky. Nečekali jsme jen na ty nejlevnější s preferencí původního stavu. Beztak jsme si vybírali důkladně, abychom neokukovali nemovitosti, které si nikdy nekoupíme. Absolvovali jsme další tři prohlídky. Bohužel nás ani jedno z navštívených míst zcela neoslovilo. Stále jsme neměli štěstí na byt, který na nás tzv. dýchne a splní alespoň hlavní požadavky a kritéria.

Byt v naší ulici s bonusem

Další třípokojový byt nás nalákal polohou. Nacházel se přímo v naší ulici. Jeho stav však s finančním ohodnocením nekorespondoval, cena byla oproti jiným, obdobným nadsazena. Byt měl navíc i jeden nevyžádaný bonus. Prodával se včetně vybavení a veškerého obsahu. Nejednalo se samozřejmě o cenné starožitné kousky s pokladem v útrobách. Bydlení připomínalo spíše bleší trh a antikvariát silně opotřebovaných nehodnotných předmětů. Regály, police, vitríny a rozlehlou socialistickou obývací stěnu smutně opanovala kvanta knih a haraburdí. Nenašel se snad jediný kout prázdný. I kdyby se mezi těmi „krámy“ nějaká vzácnost našla, nepoznali bychom ji, nedocenili ji a jako laici a praktici bychom ji odvezli s veškerým dalším obsahem do sběrného dvora. Ale protože jsme nehledali ani tajemné bohatství, ani naplnění našeho času vyklízením obytných místností, nýbrž nový domov za rozumnou cenu, tento obchod neproběhl.

Psycho prohlídka

Po delší době mi do oka padl nový inzerát. Neváhali jsem se domluvit na prohlídce, byť se jednalo o byt v prvním nadzemním podlaží. Doufali jsme, že se za jeho velmi zajímavou cenou skrývá právě jeho přízemní poloha. Za doprovodu makléře jsme do bytu vstoupili a přivítala nás milá, starší dáma. Její přátelský přístup lehce narušovala výřečnost. Pozorně jsme však vyprávění naslouchali a zajímali se o důvod prodeje či spokojenost se sousedy. Přitom jsme s makléřem procházeli vytapetovanou předsíní, jednoduše vybaveným pokojem, nahlédli do prostor umakartového jádra, prohlédli starší kuchyni s jídelnou, míjeli tradiční policové vestavěné skříně a zastavili se v obýváku s odérem letitého nábytku. Nic z toho nám nevadilo, než jsme vkročili do posledních dveří.

Makléř rozpačitě přistoupil k vyskleným dveřím, na nichž vlál neprůhledný závěs. Jeho tlumená slova doléhala k našim uším neblaze. Majitelčin syn, jemuž pokoj patřil, trpí schizofrenií, ale nemusíme se prý bát, zrovna není doma. Dveře se otevřely a s nimi i nával emocí. Zdevastovaný prostor, trhlinami poškozené linoleum, na zdech místy strhané tapety, jinde hluboké rýhy, stěny vyzdobené černými čmáranicemi a cákanci, násilně poničené čelo postele i skříňky a prasklé sklo okna. Zamrazilo mě a toužila jsem být odsud pryč.

Slova paní majitelky z chvil, než nás makléř do pokoje zavedl, mi zněla v hlavě. Sdělovala, že její syn tento byt miluje, vyrostl tu, je na něj zvyklý, nechce se ho vzdát, ale ona ho chce prodat a najít si něco menšího.

Představa nemocného člověka, stojícího pod okny přízemního bytu a dobývajícího se do bytu patřícímu již novému majiteli, mě vystrašila. Stejně jako děsivá místnost, jejíž obraz mi zůstane před očima snad navždy. Úzkost ze zpustošeného pokoje, ve finále i z celého bytu, potažmo jeho příběhu, nás zahnala do našeho malého, udržovaného, čistého a útulného bytečku, kde jsme si ještě nějaký čas pobyli. Negativní energie smutných příběhů mezi zdmi cizích bytů, jsme nechali usnout, ale naše putování za větším bytem pokračovalo.

Právě pracuji na textu o tom, jak jsme vysněný byt našli a vzápětí o něj přišli, také jak si s námi prodávající hrála jako kočka s myší a jak to celé dopadlo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Napsat článek

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na [email protected]

Biografie editovat zdroj]

Wolfe se od roku snažil tři roky o inscenování svých děl, avšak bez úspěchu, mj. i kvůli jejich přílišné rozsáhlosti. Divadlo Theatre Guild také odmítlo jeho hru Vítejte v našem městě. Nakonec v říjnu odplul do Evropy, kde chtěl pokračovat v psaní. Z Anglie odcestoval do Francie, Itálie a Švýcarska. Na své cestě zpět potkal Aline Bernsteinovou (–), scénickou výtvarnici divadla Theatre Guild. Měla dvě děti se svým o 18 let starším manželem, burzovním makléřem. Od října žili spolu s Wolfem, vztah trval následujících pět let. Byl sice turbulentní a někdy bojovný, ale měl silný vliv na Wolfeho tvorbu. Po návratu z Evropy v létě začal Wolfe psát první verzi románu O Lost, který se vyvinul do díla s názvem K domovu pohleď, anděle! (Look Homeward, Angel). Šlo o autobiografický román, rodinnou kroniku, ve které se Wolfe vrátil ke vzpomínkám na život v Asheville, včetně osudů obyvatel matčina penzionu na Spruce Street. V knize se městečko nazývá Altamont a penzion Dixieland. Svou rodinu pojmenoval Gantovi, sebe Eugen, otce Oliver a matku Eliza.

Originální rukopis O Lost měl o sto stran (66 tisíc slov) víc a Wolfe v něm více experimentoval, než v konečné verzi K domovu pohleď, anděle!. Editace byla provedena Maxwellem Perkinsem z vydavatelství Scribner 's, nejprominentnějším knižním editorem těch dob, který také pracoval s Ernestem Hemingwayem a Francisem Scottem Fitzgeraldem. Wolfe mu vyjádřil svou vděčnost za disciplinovanou editaci. Říká se, že Wolfe v něm našel vzor postavy otce v tomto románu. Perkins byl otcem pěti dcer, Wolfe si k němu patrně vytvořil synovský vztah také. Perkins zkrátil děj a zaměřil se na charakter Eugena, jehož předobrazem byl sám Wolfe.

Román byl publikován jedenáct dní před krachem burzy v roce Byl dedikovaný Aline Bernsteinové. Brzy po vydání románu se však Wolfe vrátil do Evropy a svůj vztah s Bernsteinovou ukončil. Publikace románu způsobila v jeho rodném městě Asheville rozruch, protože se v něm dalo demaskovat více než dvě stě místních postav. I někteří členové Wolfovy rodiny byli rozrušení ze svých portrétů v románu, ale jeho sestra Mabel mu napsala, že si je jistá, že měl nejlepší úmysly. Wolfe se pak Ashevillu raději vyhýbal osm let.

K domovu pohleď, anděle! se stal bestesellerem krom USA také ve Spojeném království a Německu.

Po více než čtyřech letech (Wolfe v té době žil v Brooklynu) vydalo nakladatelství Scribner’s jeho druhý román The October Fair. Byl to vícedílný rozsáhlý epický příběh. Po zvážení obchodních možností, Perkins podmínil vydání jeho extrémním zkrácením a vytvořením jednoduchého bestsellerového rozsahu, který byl nakonec nazván Of Time and The River (O času a řece). Román byl skutečně komerčně úspěšný, ještě více než K domovu pohleď, anděle! Postava Esther Jackové byla založena na osobě Aline Bernsteinové.

Od roku zastupoval Wolfovy zájmy literární agent Maxim Lieber. Na jeho radu Wolfe opustil vydavatelství Scribner's a upsal se vydavatelství Harper and Row. Jedním z důvodů odchodu bylo též připisování úspěchu jeho románů Perkinsovi a jeho editaci, což Wolfe těžce nesl.

Wolfe strávil ve letech hodně času v Evropě, zvláště v Německu, kde měl mnoho přátel. Nicméně v roce byl svědkem incidentu diskriminace židovské menšiny, co ho rozrušilo a změnil na Německo svůj názor. Vrátil se do Ameriky a vydal povídku popisující zmíněný incident pod názvem I Have to Tell You v periodiku The New Republic. Kvůli jejímu publikování byly Wolfovy knihy německou vládou zakázány, stejně tak byl Wolfovi zakázán pobyt v zemi.

V roce poprvé od vydání svého prvního románu navštívil rodné Asheville.

Poslední etapa[editovat editovat zdroj]