editovat zdroj]
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Možná hledáte: Tom Wolfe.
Thomas Clayton Wolfe (3. říjnaAsheville – záříBaltimore) byl americkýspisovatel.
Napsal čtyři dlouhé romány a mnoho novel, dramatických prací a fragmentů románů. Je známý mícháním vysoké originální, poetické, rapsodické a impresionistické prózy s autobiografickým psaním. Jeho knihy napsané a publikované ve dvacátých a třicátých letech století živě reflektují tehdejší americkou kulturu a společnost a jsou filtrovány přes Wolfův senzitivní, sofistikovaný a analytický úhel pohledu. Stal se velmi slavným ještě v průběhu vlastního života.
Po jeho brzké smrti jeho současník William Faulkner řekl, že Wolfe byl nejlepší spisovatel jejich generace. Wolfe měl značný vliv i na slavného beatnického spisovatele Jacka Kerouaca, autory Raye Bradburyho či Philipa Rotha. Zůstává jedním z nejdůležitějších spisovatelů moderní americké literatury, byl též jedním z prvních mistrů autobiografické fikce. Je považován za nejslavnějšího autora pocházejícího ze Severní Karolíny.
Geneviève Grad editovat zdroj]
V roce odevzdal velký objem rukopisného materiálu, více než jeden milion slov, svému editorovi Edwardovi Aswellovi, načež opustil New York a odešel na západ. Po cestě se zastavil na Purdue University, kde dával hodiny tvůrčího psaní. Pak strávil dva týdny cestováním po 11 amerických národních parcích na západě. Wolfe psal Aswellovi, že se dosud ve své tvorbě příliš soustředil na svou rodinu, a že teď by chtěl získat širší perspektivu. V červenci však onemocněl na zápal plic, když byl právě na návštěvě u bratra Freda v Seattlu. Strávil tam tři týdny v nemocnici. Jeho sestra Mabel zavřela svůj penzion ve Washingtonu a odjela do Seattlu, aby se o něj starala. Nastaly však další komplikace a byla mu diagnostikována tuberkulóza mozku.
Dne 6. září ho poslali do Baltimore do Johns Hopkins Hospital k nejslavnějšímu neurologovi v zemi Dr. Walteru Dandymu. Operace odhalila, že choroba napadla již celou pravou stranu mozku. Aniž znovu získal po operaci vědomí, zemřel 18 dní před svými narozeninami. Jeho poslední dílo, cestovní deník z dvoutýdenního výletu po přírodních rezervacích, bylo nalezeno v jeho věcech krátce po skonu.
Ve svých posledních dnech Wolfe napsal dopis Perkinsovi, ve kterém ho požádal o to, aby editorem jeho dosud nepublikovaných děl byl znovu on.
Thomas Wolfe je pohřben v Riverside Cemetery v Asheville, vedle svých rodičů.
Jistě mi mnozí dáte za pravdu, že pokud nejste přinejmenším milionáři (v současnosti spíše miliardáři), hledání nového bydlení není procházka růžovou zahradou. Podělím se s vámi o vlastní zkušenosti, které však vydají nejméně na dva texty.
V našem malém panelákovém bytě o původní dispozici 1+1 se nám žilo krásně. Byt na klidném místě pražského sídliště s bezvadnou občanskou vybaveností, v udržovaném paneláku se schopným vedením družstva a fajn sousedy, k tomu vlastnoručně upravený, útulný, světlý a s pěkným výhledem do volného prostranství na zeleň. Přátelské prostředí naší domoviny, s množstvím vyžití pro děti a přírodou na dosah, nás zkrátka nutilo lokalitu a nejlépe také adresu zachovat.
Dokonalému bytu chyběly jen metry navíc
Bývali bychom na bydlení nic neměnili, jen kdybychom měli o jednu či dvě místnosti navíc. Rozměry bytu totiž přinášely omezené možnosti. Syn měl z jídelního koutu vytvořen malý pokojík (díky za něj). Na ten navazovala malá kuchyně. Samostatný pokoj pak plnil funkci obytné místnosti, ložnice, jídelny a pracovny současně. Tady žádné kouzlení, ani v podobě rekonstrukce, nebylo reálné. Metry čtvereční zkrátka nenafoukneme. Přišlo rozhodnutí. Byt, k němuž jsem se citově upoutala, za jehož získání jsem vděčna štěstěně, a který mně a mému synovi poskytl domov, zázemí, jistotu a startovní čáru pro náš nový život, jsme se rozhodli prodat.
V tu dobu jsme v něm žili již jedenáctým rokem. Syn dorostl do studentských let a už sedm let jsme bydleli také společně s mým partnerem, s nímž jsme se aktuálně snažili o miminko. Tedy vyhlídka většího bytu nebyla jen vykonstruovanou rozpínavostí, ale pohledem do praktického života v blízké budoucnosti.
Avšak mohu ve svém vyprávění předeslat, že člověk sice míní, ale život mění. Růžový obrázek o větším bydlení a větší rodině odsunuly nejen neúspěchy v hledání bytu, ale i strastiplné snahy o miminko, s nimiž jsem se svěřila ve svém dřívějším vyprávění.
První prohlídka bytu a hned perla
Když šetřivý pár s omezeným finančním obnosem hledá větší bydlení, není to jen tak. Ve vedlejší ulici se objevil byt za slušnou cenu, která do našeho finančního plánu zapadala víc než skvěle. Domluvili jsme si prohlídku a setkali se s makléřkou. Ta nás zavedla do třípokojového bytu se samostatnou kuchyní. Jeho původní stav nám pro záměr následné rekonstrukce vyhovoval. V bytě nás makléřka provedla a vše, s výjimkou jedné místnosti, ukázala. Uzavřený pokoj zůstal nadále zavřeným, neboť jej obývala stará paní, maminka majitele bytu, která nechtěla být rušena. Tak tady byl kámen úrazu! Nízká cena bytu se v tomto kontextu jevila jako špatná investice do našeho nového domova. Byt byl totiž zatížen o věcné břemeno doživotního užívání bytu. Okamžitě mi naskočila asociace s dějem českého filmařského dílka Na samotě u lesa.
Samozřejmě jsme netoužili zakoupit byt se spolubydlící, čekat na její odchod a trpět podivným soužitím. A to ani za velmi výhodných finančních podmínek. Pochybuji, že se takový byt, se záměrem jeho obývání, může prodat. Domnívám se, že po něčem takovém sáhnou leda spekulanti s dostatkem finančních zdrojů, dostatkem času a silnou náturou.
Ponaučení přišlo okamžitě. V případě koupě nemovitosti je nezbytně nutné nahlédnout do katastru nemovitostí a ujistit se tak, zda není omezeno její vlastnické právo například věcným břemenem, zákazem zcizení a zatížení, podzástavním nebo zástavním smluvním či nesmluvním právem.
Prohlídky a stále jsme nenašli, co jsme hledali
Pro srovnání, zkušenosti i inspiraci jsme zavítali také na další prohlídky. Nečekali jsme jen na ty nejlevnější s preferencí původního stavu. Beztak jsme si vybírali důkladně, abychom neokukovali nemovitosti, které si nikdy nekoupíme. Absolvovali jsme další tři prohlídky. Bohužel nás ani jedno z navštívených míst zcela neoslovilo. Stále jsme neměli štěstí na byt, který na nás tzv. dýchne a splní alespoň hlavní požadavky a kritéria.
Byt v naší ulici s bonusem
Další třípokojový byt nás nalákal polohou. Nacházel se přímo v naší ulici. Jeho stav však s finančním ohodnocením nekorespondoval, cena byla oproti jiným, obdobným nadsazena. Byt měl navíc i jeden nevyžádaný bonus. Prodával se včetně vybavení a veškerého obsahu. Nejednalo se samozřejmě o cenné starožitné kousky s pokladem v útrobách. Bydlení připomínalo spíše bleší trh a antikvariát silně opotřebovaných nehodnotných předmětů. Regály, police, vitríny a rozlehlou socialistickou obývací stěnu smutně opanovala kvanta knih a haraburdí. Nenašel se snad jediný kout prázdný. I kdyby se mezi těmi „krámy“ nějaká vzácnost našla, nepoznali bychom ji, nedocenili ji a jako laici a praktici bychom ji odvezli s veškerým dalším obsahem do sběrného dvora. Ale protože jsme nehledali ani tajemné bohatství, ani naplnění našeho času vyklízením obytných místností, nýbrž nový domov za rozumnou cenu, tento obchod neproběhl.
Psycho prohlídka
Po delší době mi do oka padl nový inzerát. Neváhali jsem se domluvit na prohlídce, byť se jednalo o byt v prvním nadzemním podlaží. Doufali jsme, že se za jeho velmi zajímavou cenou skrývá právě jeho přízemní poloha. Za doprovodu makléře jsme do bytu vstoupili a přivítala nás milá, starší dáma. Její přátelský přístup lehce narušovala výřečnost. Pozorně jsme však vyprávění naslouchali a zajímali se o důvod prodeje či spokojenost se sousedy. Přitom jsme s makléřem procházeli vytapetovanou předsíní, jednoduše vybaveným pokojem, nahlédli do prostor umakartového jádra, prohlédli starší kuchyni s jídelnou, míjeli tradiční policové vestavěné skříně a zastavili se v obýváku s odérem letitého nábytku. Nic z toho nám nevadilo, než jsme vkročili do posledních dveří.
Makléř rozpačitě přistoupil k vyskleným dveřím, na nichž vlál neprůhledný závěs. Jeho tlumená slova doléhala k našim uším neblaze. Majitelčin syn, jemuž pokoj patřil, trpí schizofrenií, ale nemusíme se prý bát, zrovna není doma. Dveře se otevřely a s nimi i nával emocí. Zdevastovaný prostor, trhlinami poškozené linoleum, na zdech místy strhané tapety, jinde hluboké rýhy, stěny vyzdobené černými čmáranicemi a cákanci, násilně poničené čelo postele i skříňky a prasklé sklo okna. Zamrazilo mě a toužila jsem být odsud pryč.
Slova paní majitelky z chvil, než nás makléř do pokoje zavedl, mi zněla v hlavě. Sdělovala, že její syn tento byt miluje, vyrostl tu, je na něj zvyklý, nechce se ho vzdát, ale ona ho chce prodat a najít si něco menšího.
Představa nemocného člověka, stojícího pod okny přízemního bytu a dobývajícího se do bytu patřícímu již novému majiteli, mě vystrašila. Stejně jako děsivá místnost, jejíž obraz mi zůstane před očima snad navždy. Úzkost ze zpustošeného pokoje, ve finále i z celého bytu, potažmo jeho příběhu, nás zahnala do našeho malého, udržovaného, čistého a útulného bytečku, kde jsme si ještě nějaký čas pobyli. Negativní energie smutných příběhů mezi zdmi cizích bytů, jsme nechali usnout, ale naše putování za větším bytem pokračovalo.
Právě pracuji na textu o tom, jak jsme vysněný byt našli a vzápětí o něj přišli, také jak si s námi prodávající hrála jako kočka s myší a jak to celé dopadlo.
Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.
Napsat článek
Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na [email protected]
Během svého života Wolfe viděl publikovanou jen polovinu svých prací. Byl první americký autor, který zanechal po sobě svá dvě kompletní nepublikovaná díla. Tyto dva romány The Web and The Rock a You Can't Go Home Again byly zveřejněny posmrtně Perkinsem. Harper and Row navíc vydal původní román October Fair, v úpravě Edwarda Aswela. O Lost, originál Look Homeward, Angel, byl rekonstruován Francisem Scottem Fitzgeraldem a M. Bruccolim a publikován v roce při příležitosti stého výročí narození autora. Bruccoli řekl, že Perkins byl talentovaný editor a publikování kompletního románu neznačí nic jiného než restaurování díla podle literárního kánonu. Prapůvodní rukopis The October Fair se ztratil, proto nemohl být rekonstruován a čtenáři tak původní podobu před zásahy editorů nikdy nepoznali.
Rozverná dcera strážmistra Cruchota je nejslavnější rolí této blondýny, která svého času rozbušila nejedno chlapské srdce. To svoje dala muži, který byl závislý na plastických operacích a změnil se v monstrum. Geneviève Grad letos oslaví osmdesátku.
Když poletovala v kraťounkých sukýnkách v rozpáleném letovisku Saint-Tropez a dováděla k šílenství svého filmového otce Louise de Funèse, bylo jasné, že tato talentovaná mladá žena má před sebou hvězdnou kariéru. Ale nestalo se tak. Vlivem souhry několika různých okolností a událostí se Geneviève Grad v poměrně mladém věku zcela stáhla z filmového světa. A kdyby jen z filmového. V jednu chvíli doslova zmizela.
Skoro nikdo o ní nic nevěděl a vlastně ani neví. Jen pár perliček a útržků, protože Geneviève rozdala jen pár rozhovorů a nikdy ne o svém životě, jen vždy zodpověděla pár otázek ohledně natáčení. Ale kdo hledá, najde a kdo chce vědět, vše si zjistí. Najednou vyplouval na povrch jeden střípek za druhým, který složil mozaiku života této krásné modrooké ženy. Proč zahodila nadějnou kariéru?
Mohl za to Igor Bogdanoff, obskurní to figurka francouzského šoubyznysu, který se svým dvojčetem Gríškou propadl plastickým operacím natolik, že se z původně pohledných dvojčat stalo něco tak strašného, že lidé při jejich spatření doslova zvraceli?
Zkusme se podívat blíže na životní příběh roztomilé Nicole - Geneviève Grad.
Geneviève Gabrielle Grad je válečným dítětem. Talentovaná žena se narodila 5. července v Paříži, dokonce ne v nemocnici, ale doma při překotném porodu. O sourozencích se nikdy nezmínila, nedají se dohledat, takže se předpokládá, že byla jedináčkem. Matka Nene (také Nina nebo Nena) Grad byla architektka, otec Robert Jean Grad byl povoláním typograf - pracoval v novinách France-Soir. Byl alsaského původu a pocházel z vesnice La Wantzenau.
O dětství Geneviève existuje jen málo informací a vesměs kusých, ale přesto něco ze svého života Geneviève prozradila. Matka z ní chtěla mít architektku a odmalička ji brala na stavby všech svých projektů - to však Geneviève vůbec nebavilo.
Chodila na hodiny tance a zpěvu. Zvláště v tanci excelovala - mrštná a neuvěřitelně ohebná dívka zaujala i slavnou primabalerinu, která ji chtěla angažovat do velkého divadla. Ale Geneviève odmítla - balet nebyl nic pro ni. Byl málo živelný, živočišný, ona chtěla tančit doslova jako o život a moderní tance. A navštěvovala herecký kurs u Beatrice Dussanne.
V roce , kdy jí bylo patnáct let, si dívky náhodu všiml filmový producent a nabídl jí práci v Římě. Otec zprvu nechtěl mladičkou dceru pustit na tak dalekou cestu, ale nakonec si dal říct. První účinkování Geneviève před kamerou se nedochovalo, ale rozhodně nešlo o marnou námahu. Objevil ji totiž producent Michel Boisrond.
Díky němu dostala v roce roli v dramatu Jedna noc na pláži a ještě ve stejném roce se objevila v dobrodružném filmu Kapitán Fracass, kde po boku Jeana Maraise doslova zazářila. Poté natáčela jeden film za druhým a svůj velký taneční a pěvecký talent zúročila na divadelních scénách. Už jako populární herečka vystoupila ve filmech Arsene Lupin či Sandokan nebo Moloch.
V roce se zúčastnila konkurzu na film Angelika, markýza andělů. Konkurzu na hlavní úlohu se zúčastnily také Jane Fonda, Brigitte Bardot či Catherine Deneuve. Roli bujné a zlobivé markýzy skutečně dostala. Jenže ji přemluvil Jean Girault na roli zcela jinou - také to měla být role rozevláté a rozesmáté dívky - Nicole Cruchotové. Takže ve slavné Angelice zazářila Michelle Mercier.
Geneviève Grad se jako neposlušná a zlobivá dcera cholerického strážmistra Cruchota v nesmrtelném podání Louise de Funèse objevila ve třech filmech četnické série - Četník ze Saint Tropez, Četník v New Yorku a Četník se žení. Chytlavou ústřední píseň z prvního filmu Douliou Douliou Saint Tropez nazpívala sama Geneviève.
Talentovaná rošťácká modrooká blondýnka uchvátila i herce z četnických filmů - Louis de Funès, který nevycházel s nikým, snad jen s Michelem Galabru, si svou filmovou dceru zamiloval a nechal se slyšet, že by ji bral i za dceru skutečnou. Geneviève byla po celou dobu natáčení zahrnována dárečky a kytičkami od ostatních četnických kolegů a představitel Merlota, Christian Marin, jí měl dokonce psát milostné básničky.
Zdálo by se, že slibně rozjetá kariéra bude pokračovat i nadále a Geneviève bude stálou hvězdou francouzské kinematografie. Jenže se někde stala chyba. Herectví ji prý přestalo naplňovat, uspokojovat, začala mít psychické problémy a nesmířila se s popularitou.
Byla unavená a vyčerpaná. Účast na dalších četnických filmech rezolutně odmítla, byť s ní všichni počítali a dokonce se museli narychlo přepisovat scénáře. Byl na ní vyvíjen takový nátlak, že po dotočení filmu LeDémoniaque se rozhodla, že zmizí.
Útočiště nalezla v Gers, kde žili její přátelé, manželský pár šlechticů. Měla nasmlouváno ještě natáčení tří filmů, byla čestná, takže své závazky splnila, ale tyto filmy už upadly do zapomnění. Vždy se objevila na natáčení, natočila co měla a černé auto jejích přátel ji odvezlo zpět do Gers na rodinné sídlo.
S nikým nemluvila, mimo natáčení seděla stranou a odmítala jakékoliv rozhovory. Nervové zhroucení souviselo i s přílišným tlakem od producentů a režisérů, kteří ji neustále pronásledovali. Chtěla mít klid.
Jenže poblíž přátel, u kterých pobývala zavřená jako zakletá princezna, stojí zámek Saint-Lary. Rodinné sídlo starého šlechtického rodu. A tam se seznámila s Igorem Bogdanoffem. A zamilovala se tak, že úplně ztratila hlavu. V té době byl Igor velice pohledný a jeho proměna v monstrum začala plíživě, leč zamilovaná Geneviève to brala jen jako výstřednost svého vyvoleného. Otěhotněla a páru se narodil syn Dimitri.
Na Igora a Gríšu Bogdanoffovi se musíme podívat blíže, protože jejich příběh je vlastně velice zajímavý, smutný a zoufalý. Igor Bogdanoff (též Bogdanov) se stejně jako jeho bratr Grigorij (Gríška, Gregory) narodil srpna ve zmíněném sídle v Saint-Lary. Jejich otec byl ruský umělec tatarského původu. Jmenoval se Jurij Michajlovič Ostasenko-Bogdanov. Často si říkal princ Bogdanov, ale zda byl skutečně urozeného původu se neví.
Matka dvojčat se jmenovala Maria Dolores Franciszka Kolowrat-Krakowska. Podle dokumentů je jejím otcem hrabě Hieronymus von Colloredo-Mansfeld. Oba bratři měli české kořeny - jejich babička patřila ke šlechtickému rodu Kolowratů v Čechách.
Igor Bogdanoff byl starší z bratrů, o 45 minut. Oba od dětství čerpali vědomosti z bohaté knihovny rodinného sídla a projevila se u nich nesmírná inteligence, kterou dvojčata zúročila ve studiu - Igor vystudoval sémiotiku a pak obhájil doktorát z teoretické fyziky. Gríška se stal doktorem matematiky na Pařížském institutu politických studií.
Oba byli velice populární ve francouzské televizi, kde měli vlastní pořad o science fiction. Jenže pak jim, obrazně řečeno, hráblo. No, obrazně - doslova. Griška byl co se týče žen plachý, lamačem srdcí byl spíše Igor, ale to bylo tak jediné, co oba bratry rozdělovalo. Naopak je znenadání spojila vášeň k plastickým operacím. Postupem let se velice pohlední bratři změnili v obludná monstra. Zřejmě trpěli nějakou duševní chorobou, závislostí na plastických operacích.
Nikdy totiž nepřiznali, že by nějaký zákrok podstoupili. Dokonce na zlé jazyky podávali trestní oznámení za pomluvu. Zkrátka - zbláznili se a oba najednou. Velice zajímavý fakt o dvojčatech - přemluvil jeden druhého, kdo koho, nebo to byl společný nápad? To se asi nedozvíme. Každopádně během pár let vypadali jako z kabinetu příšer. Lidé před nimi utíkali, děti vyděšeně křičely. Dvojčata se stala spíše smutnými klauny, kteří byli zváni do různých obskurních show.
Duševní choroba pokračovala a vypadali čím dál více jako zmutovaní mimozemšťané. A jak se zbláznili oba naráz, oba naráz také zemřeli - na covid. Šest dní po sobě na přelomu roku / Měli společný pohřeb a spolu jsou i pochováni. Ač Geneviève Grad dávno s Igorem nebyla, lidé si jí všimli při pohřbu - stála úplně stranou maskovaná černými brýlemi a šátkem.
Pokud si chcete o příběhu dvojčat Bogdanoffových zjistit více, stačí zadat jejich jména do vyhledávače - naleznete i fotografie z jejich mládí, kdy jsou to skutečně krásní muži.
Ale zpět k Geneviève. S Igorem se rozešla, nejen, že ji děsil svou proměnou, ale bála se ho. Trpěl výbuchy vzteku a mohutně podporovaný bratrem, který každou jeho přítelkyni nesnášel, dokonce zpochybnil otcovství Dimitriho - prý si ho upletla s někým jiným. Poslední kapkou byla další plastická operace, kterou bratři podstoupili. A navíc se zjistilo, že to s jejich vzděláním nebude tak horké - jejich dizertační práce měly být plné nesmyslů a chyb.
Vzala syna a zmizela z dosahu šíleného a děsivého otce svého dítěte. Odstěhovala se na venkov, do Vendome, kde se seznámila s Annie Chaplin, jednou z dcer Charlieho Chaplina. Spolu s ní organizovala kulturní život a obchodovala se starožitnostmi. Pracovala i v televizi, ale ne před obrazovkou - stala se produkční pro TF1. Poslední film natočila v roce a vůbec se nepovedl.
Geneviève v půlce let pověsila herectví na hřebík a publicitě se úzkostlivě vyhýbala a vyhýbá. Na jaře se po jedenáctileté známosti vdala za architekta Jeana Guillaumeho. Potomka s ním ale nemá. A na veřejnosti se vůbec neobjevuje a dle svých slov již neobjeví. Konečně je prý šťastná, má radost ze syna a letos oslaví osmdesáté narozeniny.
Krásná, talentovaná a okouzlující Geneviève Grad *5. červenec
Prameny:
Geneviève Grad: que devient l'actrice des Gendarmes à Saint Tropez, ex-compagne d'Igor Bogdanoff ? - Voici
Geneviève Grad - La biographie de Geneviève Grad avec eunic-brussels.eu
Geneviève GRAD: Rodokmen podle eunic-brussels.eu (wikifrat) – Geneanet
Bratři, kteří podstoupili plastickou operaci. Kdo jsou bratři Bogdanoffové: příběh podivných a neoficiálních pseudovědců a showmanů (eunic-brussels.eu)
Geneviève Grad - Wikipedie, otevřená encyklopedie (eunic-brussels.eu)
Genevieve Grad - Životopis editovat zdroj]
Wolfe se od roku snažil tři roky o inscenování svých děl, avšak bez úspěchu, mj. i kvůli jejich přílišné rozsáhlosti. Divadlo Theatre Guild také odmítlo jeho hru Vítejte v našem městě. Nakonec v říjnu odplul do Evropy, kde chtěl pokračovat v psaní. Z Anglie odcestoval do Francie, Itálie a Švýcarska. Na své cestě zpět potkal Aline Bernsteinovou (–), scénickou výtvarnici divadla Theatre Guild. Měla dvě děti se svým o 18 let starším manželem, burzovním makléřem. Od října žili spolu s Wolfem, vztah trval následujících pět let. Byl sice turbulentní a někdy bojovný, ale měl silný vliv na Wolfeho tvorbu. Po návratu z Evropy v létě začal Wolfe psát první verzi románu O Lost, který se vyvinul do díla s názvem K domovu pohleď, anděle! (Look Homeward, Angel). Šlo o autobiografický román, rodinnou kroniku, ve které se Wolfe vrátil ke vzpomínkám na život v Asheville, včetně osudů obyvatel matčina penzionu na Spruce Street. V knize se městečko nazývá Altamont a penzion Dixieland. Svou rodinu pojmenoval Gantovi, sebe Eugen, otce Oliver a matku Eliza.
Originální rukopis O Lost měl o sto stran (66 tisíc slov) víc a Wolfe v něm více experimentoval, než v konečné verzi K domovu pohleď, anděle!. Editace byla provedena Maxwellem Perkinsem z vydavatelství Scribner 's, nejprominentnějším knižním editorem těch dob, který také pracoval s Ernestem Hemingwayem a Francisem Scottem Fitzgeraldem. Wolfe mu vyjádřil svou vděčnost za disciplinovanou editaci. Říká se, že Wolfe v něm našel vzor postavy otce v tomto románu. Perkins byl otcem pěti dcer, Wolfe si k němu patrně vytvořil synovský vztah také. Perkins zkrátil děj a zaměřil se na charakter Eugena, jehož předobrazem byl sám Wolfe.
Román byl publikován jedenáct dní před krachem burzy v roce Byl dedikovaný Aline Bernsteinové. Brzy po vydání románu se však Wolfe vrátil do Evropy a svůj vztah s Bernsteinovou ukončil. Publikace románu způsobila v jeho rodném městě Asheville rozruch, protože se v něm dalo demaskovat více než dvě stě místních postav. I někteří členové Wolfovy rodiny byli rozrušení ze svých portrétů v románu, ale jeho sestra Mabel mu napsala, že si je jistá, že měl nejlepší úmysly. Wolfe se pak Ashevillu raději vyhýbal osm let.
K domovu pohleď, anděle! se stal bestesellerem krom USA také ve Spojeném království a Německu.
Po více než čtyřech letech (Wolfe v té době žil v Brooklynu) vydalo nakladatelství Scribner’s jeho druhý román The October Fair. Byl to vícedílný rozsáhlý epický příběh. Po zvážení obchodních možností, Perkins podmínil vydání jeho extrémním zkrácením a vytvořením jednoduchého bestsellerového rozsahu, který byl nakonec nazván Of Time and The River (O času a řece). Román byl skutečně komerčně úspěšný, ještě více než K domovu pohleď, anděle! Postava Esther Jackové byla založena na osobě Aline Bernsteinové.
Od roku zastupoval Wolfovy zájmy literární agent Maxim Lieber. Na jeho radu Wolfe opustil vydavatelství Scribner's a upsal se vydavatelství Harper and Row. Jedním z důvodů odchodu bylo též připisování úspěchu jeho románů Perkinsovi a jeho editaci, což Wolfe těžce nesl.
Wolfe strávil ve letech hodně času v Evropě, zvláště v Německu, kde měl mnoho přátel. Nicméně v roce byl svědkem incidentu diskriminace židovské menšiny, co ho rozrušilo a změnil na Německo svůj názor. Vrátil se do Ameriky a vydal povídku popisující zmíněný incident pod názvem I Have to Tell You v periodiku The New Republic. Kvůli jejímu publikování byly Wolfovy knihy německou vládou zakázány, stejně tak byl Wolfovi zakázán pobyt v zemi.
V roce poprvé od vydání svého prvního románu navštívil rodné Asheville.
Na jednu stránku pozveme čítankové klasiky, současné veršotepce i písničkáře. Někteří jsou hlubokomyslní, jiní rozvernější. Nejlepší básničky pro recitační soutěž však závisejí také na talentovaných interpretech a přátelském publiku, jak dokazují inspirativní diskutéři pod naším článkem.
Dobrá poezie vystihuje zážitky a fantazie, které většinou vnímáme podobně, ale nedokážeme popsat svými vlastními slovy. Musejí se kvalitní básničky pro recitační soutěž rýmovat? Samozřejmě, že ne! Musejí nutně obsahovat zastaralá slova a neřešitelné hádanky? Pochopitelně, že nikoli! Nejlepší poetové často používají obyčejný jazyk, jakým mluví matky na svoje děti. Právě proto zůstávají nadčasoví &#; aktuální ještě desítky, stovky, ba tisíce roků poté, co odešli takříkajíc na věčnost.
Dobří básníci svými texty pronikavě popisují radost &#; smutek &#; naději &#; zklamání &#; lásku &#; vztek &#; zkrátka niterné pocity, důvěrně známé všem lidem. Pomáhají nám, abychom zůstávali duchovně spolu, i když třeba zrovna nemáme poblíž nikoho, koho bychom mohli fyzicky obejmout. Níže najdete povedené básničky pro recitační soutěž, které napsali:
Josef Václav Sládek miloval český venkov a jeho přírodu. Josef Kožíšek obohatil naši mateřštinu legendární básničkou o polámaném mravenečkovi a zároveň byl odborníkem na univerzální nadnárodní jazyk &#; esperanto. Jiří Wolker patřil mezi první české skauty, ale bohužel zemřel velmi mladý na tuberkulózu. Jaroslav Seifert dostal za svoji poezii dokonce i Nobelovu cenu.
Jan Zahradníček vymyslel celou básnickou sbírku ve vězení, přestože tam neměl papír ani psací potřeby. Také Oldřich Mikulášek byl později dlouho zakázaným autorem, naštěstí však mohl psát aspoň soukromě, například o své rodné Moravě. František Hrubín založil legendární dětský časopis Mateřídouška a přitom byl odvážným občanem, který se zastával utiskovaných kolegů. Zdeněk Kriebel dál přednost literatuře před paragrafy, kterým se původně věnoval coby právník.
Josef Kainar měl problematické dětství, svůj smutek však později dokázal vyjádřit skvělými jazzovými a bluesovými texty. Jana Skácela poslali nacisté na otrocké práce, ale naštěstí přežil a mohl vystudovat filosofii. Emanuel Frynta dovedl k dokonalosti nonsensovou poezii, když povýšil nesmysl na humor.
Milan Kundera po sovětské okupaci emigroval, poté dosáhl světového úspěchu jako prozaik a svoji poezii zavrhl. Zdeněk Svěrák napsal oskarový film i řadu zlidovělých písniček a pohádek. Václav Hrabě nevědomky dodal slova několika perfektním songům, ačkoli nešťastnou náhodou zemřel ještě předtím, než byly zhudebněny. Karel Kryl se dočkal demokracie, avšak zklamaný následným vývojem zanedlouho poté zesnul. Jiří Žáček vystudoval stavařinu, ale nakonec píše veleúspěšné básničky pro děti.
Jiří Dědeček dokáže inteligentně podat i svoje politické postoje. Ondřej Hník a Radek Malý jakožto vitální čtyřicátníci představují nejnovější poezii.
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
Další Sládkovy verše na vás čekají ZDE.
Polámal se mraveneček,
ví to celá obora,
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.
Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis,
třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.
Dali prášku podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.
Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: &#;Neplakej,
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej.&#;
Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele.
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“
Další básničky pro recitační soutěž, sepsané Jiřím Wolkerem, najdete ZDE.
Kde bydlí víla?
Asi v mechu,
celou noc tančí bez oddechu,
pak věneček si odstrojí
a ustele si pod chvojí.
A co má k jídlu?
Místo kávy
do hrníčku si sbírá z trávy
třpytivé rosné krůpěje
a ráno si je ohřeje.
A to jí stačí?
Stačí asi,
je živa jenom z vůně, z krásy
a na usměvavý ret
dá lupen růže, který slét.
A viděl jsi ji?
Jenom v šeru,
větřík hrál jako na citeru.
Myslel jsem, někdo neznámý,
a lampa ve tmě zhasla mi.
A byla hezká?
Jistě byla.
Je hezká každá, když je víla.
A druhého dne jsem tam zdvih
pár kvítečků už povadlých.
Jiné básničky pro recitační soutěž, podepsané Jaroslavem Seifertem, naleznete ZDE.
Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.
Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.
Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak, já cítím její dech&#;
Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.
I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?
Další básničky pro recitační soutěž, zveršované Janem Zahradníčkem, najdete ZDE.
Byl jednou jeden krokodýl
a ten přeplaval řeku Nil.
A že měl hlad, tak plaval dál,
nevečeřel a nesnídal.
Chviličku plaval, chvilku lez
a v noci chrápal jak pařez.
Putoval mořem, přes hory,
kde rostou samé brambory,
a dostal se až do Brna,
kde teče řeka stříbrná.
Zprvu byl hodný jako psík
a říkali mu jezevčík.
Zprvu byl hodný, ale pak
probudil se v něm strašný drak.
Když plazíval se přes hory,
byly mu dobré brambory,
teď poroučel si k snídani
holoubky, slípky, krocany.
K obědu chtěl drak ještě zvlášť
strakatou krávu na guláš,
a že měl hlad tak veliký,
poručil si i knedlíky.
I řekli si, drak musí pryč,
a hodili mu sežrat klíč.
A jak ten klíček spolkl drak,
uzamkl si svůj požerák
a nemohl už sežrat ani
maličký hrášek ke snídani.
Nejprve hubl den co den
a zdál se celý proměněn.
A jak mu ubývalo sil,
z draka se stal zas krokodýl.
Nejedl, nepil, jenom spal
a chrápal jako kdysi.
Tak lehký byl, že vylétal
ke stropu, kde teď visí!
Možná, že pořád ještě spí,
ale už nic ho nevzbudí&#;
Spí si a spí si a spí si.
Nechte potok potokem,
potok, ten vám neuteče,
už tu tekl před rokem
a dál teče, stále teče.
Honem, honem do školy,
celá třída už vás hledá,
uteče vám abeceda,
hoňte ji pak po poli,
v potoku i nad potokem,
nechytíš ji ani skokem.
Další náměty naleznete ZDE.
Nešiko, cos asi psala,
že sis kabát pokaňkala?
Půjč si nový od oveček,
vždyť máš na svém sedm teček.
Nikdo ti je neumyje.
Já to znám. Já jich mám&#;!
A co jsem se, holka malá,
pro kaňky už naplakala!
Vím, co řeknu. Řeknu: „Mami,
psala jsem si s verunkami.“
Jiné básně pro recitační soutěž objevíte rovněž ZDE.
Taková stará velryba,
ta už se ani nehýbá.
Všechno zná a všude byla,
oceány prošmejdila,
vzhůru, dolů a pak znova,
od Japonska dolů k pólu,
přes ta moře Sargasová,
zná i létající ryby,
i co které želvě chybí,
který žralok se kde žení,
i proč voda suchá není,
ví, proč racek v bouři křičí
a proč moře není ničí &#;
je to moudrá stará teta.
Strašně stará.
Pětsetletá.
A jak si tak v moři spí,
kolem plují sardinky,
rozpustilé dívčinky.
&#;Tiše, holky! Teta dřímá!&#;
&#;Proč ta teta dřímá stále?&#;
&#;Stará teta dřímá stále,
že už je jí moře malé.&#;
Novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
Někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
Poezii Jana Skácela výborně zhudebňuje Hradišťan.
Když tygr jede do Paříže,
nebo i třeba někam blíže,
vždycky si s sebou veze mříže,
protože totiž dobře ví, že
jakmile bude bez mříží,
tak se s ním nikdo nesblíží &#;
naopak, každý se mu vzdálí.
Ubohý tygr, chudák malý!
Fryntovy humorné básničky pro recitační soutěž čtěte ZDE nebo ZDE.
Rok k roku vrší se vráska k vrásce.
Do vlasů babí léto slétlo podzimně.
A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se:
&#;Máš ještě&#; máš mne rád? A neopustíš mě?&#;
On dlouze dívá se na známé rysy její,
v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech,
a šeptá: &#;Kdyby bylo stokrát podzimněji,
co lásce po mládí? Co lásce po kráse?
Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe
a nemá z něho kudy ven,
tak já do tvého života jsem navždy
uzavřen.&#;
Další poetické texty Milana Kundery otevřete ZDE.
Byl rodič a měl děcko,
to bylo jeho všecko,
spolu žili, vodu pili,
jedli chléb a koláče.
Ti dva si spolu hráli,
když mohli, tak se smáli.
Někdy taky přišly mraky,
tak se dali do pláče.
A život s nimi uhání
dál cestou necestou.
To dítě náhle, bez ptaní,
tu stojí s nevěstou.
Je rodič a má děcko
a je to jeho všecko,
spolu žijou, vodu pijou,
jedí chléb a koláče.
A najednou jsi dědou,
máš hlavu celou šedou.
Je to, hochu, k smíchu trochu,
částečně i do pláče.
A století se překulí
a stává se to zas.
Jsi dítě s bílou bambulí
a pak máš bílý vlas&#;
(Mimochodem, recitovat můžeme i texty Jiřího Suchého.)
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou.
Texty Václava Hraběte zhudebnil například Vladimír Mišík.
Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat.
Děkuji, děkuji za nezdar,
jenž naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly.
Děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí.
Děkuji, za slzy děkuji,
ty naučí mne citu,
k živým, již, k živým, již žalují
a křičí po soucitu.
Děkuji, děkuji, děkuji.
Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
za to, že, za to, že utká se
láska a nevraživost.
Pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji, za ohně vzplanutí
i za šumění splavu.
Děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla.
Za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral.
Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji.
Písně Karla Kryla jsou dostupné ZDE.
Odemyky zamyky,
rozvažte se, jazyky!
Povězte mi v řeči lidí,
co kdo slyší, co kdo vidí.
A z těch slabik, slov a vět
vykouzlíme celý svět.
Další texty Jiřího Žáčka, a navíc ilustrace, najdete ZDE.
Byl jednou jeden břídil,
který všechno sám řídil.
No a jak léta plynula,
přidal se truhlík, bambula,
budižkničemu s mamlasem,
nekňuba, trouba s ťulpasem,
ba i ten ňouma s popletou.
A to je tečka za větou.
Řekla mlha dešti,
že jí hlava třeští
z bubnování na střechy,
z toho tance kapek.
Že jí z té vody
rozmoknou záda,
že má svůj závoj
nade vše ráda.
Řekl déšť mlze:
„Neboj se, maličká,
vždyť ty jsi z té vody
utkaná celičká.“
Podobné básně k recitaci visí ZDE.
Velké ryby Malé ryby
Každý člověk dělá chyby
Velké moře Malé moře
Každý skrývá svoje hoře
Velké vlny Malé vlny
Přání máš, a to se splní
Ať mi moře ruku podá
Přihořívá? Samá voda
Petr Woff
Autor podniká v médiích a marketingu. Jako novinář se zaměřuje především na ekonomiku, právo a aktuální trendy. Přitom analyzuje statistiky internetových vyhledávačů, studuje primární zdroje a využívá svoje sociologické vzdělání. Autorské profily má také na eunic-brussels.eu a Skutečeunic-brussels.eu
Radnice Prahy 10 sídlí ve Strašnicích ve Vinohradské ulici. Foto: archiv
Centrum bude občanům Prahy 10 asistovat při hledání a získávání pomoci od městské části, kraje či státu. Nabídne také kontakty na sociální pracovníky, zaměstnance bytového odboru, úřadu práce nebo občanskoprávní poradny. Klienti se v případě potřeby dozví, kde vyhledat právní pomoc nebo další služby, například finanční poradenství zaměřené na prevenci proti zadlužení.
„Sociální systém je složitý, chceme lidem usnadnit orientaci a pomoci jim řešit situaci, kvůli které se na úřad obrátili. Může to být jednoduché předání kontaktu či nasměrování na sociálního pracovníka, ale někdy je potřeba hodně empatie a také více času, než zjistíme, jakou pomoc návštěvník centra potřebuje. Například, když se na nás obrátí tatínek dvou dětí, jemuž náhle zemřela žena, a on si neví rady, co dál,“ řekl David Kašpar (STAN), místostarosta Prahy 10 pro sociální oblast a rodinnou politiku.
V posledních několika měsících fungovalo centrum ve zkušebním režimu a už během této krátké doby se podle Kašpara ukázalo, jak jsou jím nabízené služby potřebné. Na pracovnici centra se obrátilo několik desítek lidí, ať už osobně, emailem nebo telefonicky. Hledali pomoc při orientaci v systému sociálních a návazných služeb nebo nevěděli, kam se obrátit a jaké jsou možnosti řešení složité osobní, rodinné či bytové situace.
„Pilotní provoz Sociálního centra potvrdil potřebu takového kontaktního místa, které bude fungovat jako rozcestník a spolehlivý kompas při hledání adresné pomoci pro danou životní situaci,” dodal starosta Prahy 10 Martin Valovič (ODS).Nejčastěji se na centrum obraceli lidé mezi třiceti a šedesáti lety osobně. Přes 85 procent z nich mělo trvalé bydliště na Praze 10, a z velké většiny zatím nespolupracovali ani se sociálním pracovníkem, ani s žádnou pomáhající organizací. Hledali informace o sociálních službách (35 procent), bytové problematice (24 procent), zdravotních službách (19 procent) či informace o sociálních dávkách (14 procent).
Dlouhodobým cílem je služby centra dále rozvíjet, tak aby zde každý, kdo se na něj obrátí, našel pomoc. Z toho důvodu si pracovníci centra povedou anonymizované statistiky o poskytnutých službách. Tyto záznamy poslouží pouze k vyhodnocení a případné úpravě poskytovaných služeb.
Sociální poradenské centrum
Úřad městské části Praha 10, Vinohradská /
Pondělí a středa – I –
Tel.:
Email: SZP@PRAHACZ
как торговать на форексе стратегии индикаторы демарка для metastock календарь новостей на форекс иностранные банки форекс как выставлять стоп лосс на форексе как зарегистрироваться на рынке форекс индикаторы цифровые световые типа ицс 5 в авиации масд на форексе матожидание на форексе все о рынках форекс lang ru индикаторы на omron m2 eco индикаторы в метрологии медицинских учреждениях как заработать деньги на форексе с помощью мета трейдера